Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hneď na začiatok poviem, že táto polhodinová demonahrávka ma vcelku dosť prekvapila. Šesť skladieb v podaní viac-menej neznámeho kvarteta zo Štúrova som otočil veľakrát a hovoril som si, „ak takto na Slovensku vie hrať a znieť začínajúca plus-mínus deathmetalová kapela, tak to tu s extrémnymi žánrami až tak z kopca nejde. Síce vlastne klasika, ale v 90. rokoch by to bola bomba, čo sú toto vlastne za ľudia?“ Nasledovalo ďalšie prekvapenie, prinajmenšom polovica zostavy je v už dosť zrelom veku a jej hudobnícke začiatky sa datujú do polovice 90. rokov ku kapele DESOLATE. (Nič také si z tej doby nepamätám a to si trúfam povedať, že som mal vtedajšiu scénu celkom zmáknutú.) Po roku 2001 prišla 15-ročná pauza a po nej znovuzrodenie v podobe IMPROBUS.
„Retribution“ z tohto roku je prvým výsledkom spolupráce Romana Macaláka (basa, vokál), Vojtecha a Richarda Németovcov (gitary) a Szilárda Kurdiho (bicie). Ako vstup na scénu pripravili vysoko nadpriemerný materiál, mať o dve skladby viac, môže ísť do sveta ako presvedčivý debutový album. Najprv vybavím zvuk, je vskutku vydarený, profesionálny, hutný, výrazný a živý. Hudobne kov smrti, klasický 90-kový, s citeľným podfarbením thrashom, ale povedal by som, že tam, kde sú súčasní kedysi ortodoxne deathmetaloví VADER posledných cca desať rokov death/thrash na 60/40 percent, to IMPROBUS majú v pomere cca 80/20. Jednoducho prevládajúca deathmetalová hutnosť a drvivosť ošľahnutá thrashmetalovou útočnosťou a živosťou. Skladby sú naozaj šťavnaté, majú solídny drive, vystrieda sa v nich kopa chytľavých riffov, nešetrí sa ani vyhrávkami, melódiami a celkovo tu dostávame pekne vyladenú nálož priamočiarosti, agresivity, techniky i atmosféry. Silnou stránkou sú dobre nafrázované vokály, v hĺbkach zľahka pripomínajúce aj Karla z BOLT THROWER. K nim vyššie revané polohy, všetko v pohode zrozumiteľné. Celkovo jednoznačne odporúčam, je to skôr ostro kopajúci tvrdý metal než nejaké extrémne zverstvo, ale v každom prípade kvalitná vec.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.